Pohádka máje

Vždycky v květnu mám na nočním stolku Pohádku máje od Viléma Mrštíka.

Četla jsem ji už hodněkrát, ale vždycky se k ní vracím. 

Je neuvěřitelné, jak někdo dokáže slovy popsat pro mě nepopsatelné věci  - a Vilém to opravdu umí.

Slovy maluje živé obrazy a člověka doslova vtáhne na místa, která popisuje. 

Tak jedna ukázka :) 

Zahrada kvetla.

Celá jako zasněžená, posypaná stříbrem rozlévala bílá svoje oblaka pod modrojasným nebem. Bezy, třešně, hrušky, jabloně,všude jedna vůně, jeden květ. Kvetl i ten starý štěp, rozložený uprostřed, jako by se pyšnil, že mu nevysýchá ještě jeho míza pod oprýskanou kůrou, že zahýřit si může v květech ještě na sklonku svých starých let. Jak svatební kytice stál uprostřed všeho a celou svou korunu přioděl v bílý, růžově prokvetlý kment.

A kolem něho bílo, bílo, tak bílo, že zdi myslivny žlutými se zdály proti oslnivému úbělu rozkvetlé zahrady. 

Ptáci zpívali na snítkách, květy třásly se pod snášejícími se na ně křídly. Kalíšky se nahýbaly pod zažloutlými bříšky včel, - bílým vzduchem motaly se černé body čmeláků. A jinde zas motýli jak pestré ústřižky papíru třepetavým letem nížili se z oblohy a padali , klesali v bílý ústroj přírody. 

Celá zahrada bzučela, všechna se hemžila a šťastná se vyhřívala v bílých nedbalkách máje.

Trávník ještě porosený, pokropený nocí jiskřil na slunci v duhách, rozkládaje kolem sebe světelný jas krůpějí...

:) 

Jsem opravdu ráda, že žiju zrovna tady :) 

Mějte se krásně a užívejte. 

Verča